Denně dostávám několik nabídek na oplodnění, ale žiju sám. Né, nejsem loser. Jen jsem trochu staromódní. Rád bych matku svých dětí nejdříve osobně poznal. Zjistil, jakou barvu má ráda, co jí chutná a co ráda dělá. Výpis z analýzy DNA mě nezajímá. Možná je to proto, že ta moje je křišťálově čistá. Žádné vady, žádné dědičné choroby, žádné znečištění očkováním. Lidé se už nerozmnožují pohlavním stykem, ale hezky čistě v laboratoři ve zkumavkách. Rodiče za mé zplození museli zaplatit pořádný balík. Bohužel si je nepamatuju. Zemřeli, když mi byly dva roky. Při druhé vlně pandemie. To bylo ještě před zavedením sterilních měst. Strach z nákazy z nás udělal paranoiky. I ten nejbezvýznamnější bacil v našich očích znamená jistou smrt.
Po světové ekonomické krizi v roce 2023 v podstatě skončila civilizace a nastal nový středověk. Lidé byli bez elektřiny, jídla, pitné vody. Vyhladovělé lidstvo dorazila zmutovaná ptačí chřipka. Těch pár lidí, kteří přežili, se stáhlo do menších měst. Zavřeli města do kupolí ze speciálního materiálu. Dříve, zhruba před sto lety, se z něj vyráběly nepromokavé bundy. Někoho napadlo tento materiál upravit, aby páry unikaly ven, ale voda ve formě deště mohla dovnitř. Materiál dost výrazně ztenčili. Dnes je pouze na molekulární bázi. Téměř nerozpoznatelný okem. Vyztužili jej tenkými karbonovými vlákny, aby konstrukce těchto rozměrů byla dostatečně pevná. Říkáme mu Leito.
Molekuly vody a vzduchu, procházející přes Leito do města, jsou automaticky dezinfikovány, aby nedošlo k nákaze. Vše uvnitř kopule se leskne čistotou. Rčení – Je tu čisto, že by se z podlahy dalo jíst – nabývá zcela jiných rozměrů. Dnes můžete zem olíznout a nic se vám nestane. Teda až na pokutu za znečišťování, která je dost mastná. V mžiku přijdete o 2000 kreditů, což je zhruba polovina životních nákladů na jeden týden většiny obyvatel. Ano, jistě jste to zaznamenali, už nemáme peníze. Světová rada pro čistý životní styl zrušila mince i bankovky. Drželo se na nich příliš mnoho bakterií, virů a vůbec mikroorganismů. Ze stejného důvodu již nemáme žádné ovladače ani klávesnice. Vše se ovládá hlasem a komunikační zařízení máme přímo v těle. Můj mi implantovali v den mého nástupu na vzdělávací institut. Byla to velká sláva – malý Alex nastoupil na cestu svého života.
Jinak si tu žijeme celkem v klidu. Kredity získáváme hlavně podle přínosu do genofondu, takže jsem v pohodě. Ti nepříliš šťastní si mohou přivydělávat prací. Ani nevím, co dělají, ale pravděpodobně pomáhají čistším nebo opravují roboty. Co já vím.
Já se chodím dívat do vedení města a poslouchám novinky o okolním světě, o vylepšení technologií a někdy i o rebelech.
V každé civilizaci se najde skupina, které se nelíbí zajeté koleje a chtějí změnit svět. Novodobá filosofie zní: žít v naprosté čistotě v souladu s přírodou a uzavřít se před okolním světem, aby opět nedošlo téměř k vyhubení lidstva. Očkování proti nemocem je přísně zakázáno. Kdo podstoupí očkování je vyloučen mimo Leito. Leito je nám vším.
Rebelům se tento přístup nelíbí. Ani nevíme, jak se tu stále objevují. Jejich vůdci žijí mimo Leito už mnoho let. Tvrdí, že se pandemie vrátí a Leito nás neochrání. V poslední době začali napadat lidi a násilně je očkovat. Kvůli nim jsme museli vyloučit už třicet lidí. Jejich rodiny jsou stále v karanténě a čekáme na rozhodnutí, jestli půjdou taky. Na setkáních městského vedení je to poslední dobou zábava.
* * * * *
“Hej, Martine! Už máš ty nový aplikátory? Ty starý jsou na prd,” rozčiloval se Dan.
Právě se vrátil ze skladu, kde kontroloval vybavení pro další útok: “Pořád se zasekávaj a posledně se jeden ani nespustil.”
“Ano, ano, ano. Všechno bude, všechno bude,” Martin seděl u stolu ve staré úpravně vody a díval se do mikroskopu. Své silné brýle měl posunuté na čelo a v koutku úst přežvykoval párátko.
“Tohle vypadá dost dobře, fakt dobře,” mumlal si Martin.
“Hej,” žduchnul do něj Dan: “Tak co s těma aplikátorama, máš je?”
Martin se musel chytit stolu, aby nespadl ze židle. Nasadil si brýle na oči, vyplivnul párátko a vstal. Vztekle se díval na Dana a procedil mezi zuby: “Tohle už nikdy, nikdy nedělej, jinak poznáš jak funguje produkt z nádrže číslo čtyři.”
Celý objekt byl neudržovaný. Filtrační nádrže používali jako skladiště materiálu, produktů a oddělené laboratoře. Dan byl velitelem aplikační jednotky, ale bez Martina by to vůbec nešlo. Martin je genetický inženýr a machr přes biochemii, virologii, nanotechnologie a technologické gedžitky. Díky jeho vynálezům se dostali tak daleko.
Dan zvedl ruce nad hlavu: “Ok, fajn, sorry.”
“Kdy to potřebuješ?” Martin stále šeptal. Nespouštěl svůj pohled z Dana.
“Brzy. Hned, jak nám dá spojka vědět.”
Martin přimhouřil oči. Za silnými brýlemi vypadaly jako napuchlé: “Všechno, slyšíš, všechno budeš mít připravené.”
Danovi se ulevilo a bylo to na něm vidět. Povolil ramena a sklopil hlavu: “Dík,” otočil se a odcházel pryč. Před dveřmi se zarazil: “Kolik máme času? Za jak dlouho tu budou?”
“Podle zpráv z jihu by tu měli být do týdne. Víc než týden nemáme.”
* * * * *
Alex se probudil ve svém pokoji v luxusní části města Archa 3. Jak příhodné jméno pro jedno z dvaceti městeček naší země. Obyvatel stále přibývá. Bohužel Archa 3 není nafukovací. Každý obyvatel má pouze malý pokoj. Trochu lépe jsou na tom páry s dítětem a nejkrásnější pokoje jsou pro lidi „čisté“ krve. Alex, jako geneticky nejlépe vybavený muž města, má pokoj s výhledem na pohoří, vlastní koupelnou a bezpečnostním systémem.
Vešel do dezinfekčního boxu. Zavřel za sebou prosklené dveře. Roztáhl ruce a nohy a zavřel oči. Z malých otvorů ve zdi vylétlo nespočet malých bílých kuliček a začaly Alexe čistit.
Všichni musí touto procedurou projít alespoň dvakrát denně. Je potřeba snížit zamoření mikroorganismy na minimum. Alex má tu výhodu, že má box jen sám pro sebe. Celé to trvá přibližně třicet minut. Dezikoule průběžně skenují a zjišťují úspěšnost dezinfekce. Jakmile stav povrchu těla odpovídá normám, pouštějí se do očisty dutiny ústní, uší, vnitřní části očních víček a očí samotných. Dveře se neotevřou dříve, než je celý proces ukončen. Kdyby se někdo pokusil dostat z boxu nebo vůbec z pokoje ještě před dezinfekcí nebo v jejím průběhu, spustí se alarm. Ten se spustí i v případě nákazy nebo při zjištění nepovoleného znečištění očkováním.
Po úspěšně dokončeném procesu očisty vyšel z boxu. Oblékl si obvyklé oblečení, které nosili všichni. Volné béžové kalhoty a stejně barevnou tuniku. Obul si světle hnědé mokasíny z jemné kůže. Dnes měl naplánovanou snídani v městské jídelně a návštěvu městského setkání. Nic úžasného, ale zabaví ho to na celé dopoledne a hlavně se vyhne většině spermachtivých žen.
Vešel do jídelny. Přejel přítomné pátravým pohledem: Bezva, moc lidí tu není, pomyslel si.
„Spermalexi, Spermalexi, tady,“ téměř na konci místnosti na něj mával o něco mladší muž. Byl vyšší, ale moc hubený. Vedle vypracovaného Alexe vypadal jako tyčka.
Lidé se otáčeli. Chtěli vědět, komu patří to zvláštní jméno.
„Kide, říkal jsem ti, ať mi tak neříkáš. Už tak mám pozornosti dost,“ zuřil. Kid je jeho nejlepší kamarád. Znají se od chvíle, kdy ho zachránil před šikanou ve vzdělávacím institutu. Ve skutečnosti se jmenuje Lukáš, ale protože je mladší, říká mu Alex Kide.
„A proč bych ti tak neměl říkat, Spermalexi. Já zase nesnáším, když mi říkáš Kide,“ každý týden Lukáš přijde s jinou přezdívkou, ale nic nepomáhá. Pořád je Kid.
„Musíš dnes na injekce?“ utnul popichování Alex.
Lukáš chodil na injekce pro posílení organismu. Vyrostl moc rychle a tak se snaží trošku popohnat růst svalů injekcemi a cvičením.
„Dnes nemusím, stejně to moc nepomáhá. Co dnes podnikneme? Máš nějaké novinky?“
„Chci se jít podívat na jednání ohledně postupu proti rebelům. Útoky jsou častější a intenzivnější. V karanténě je stále víc lidí. Dnes se bude rozhodovat, co bude s rodinami očkovaných a hlavně se navrhne bojová strategie proti rebelům. Už je musí dostat. Není možné, aby nás nadále ohrožovali. Ať si táhnou, odkud přišli,“ rozohnil se Alex.
„Já jsem slyšel, že sem míří další pandemie. Další apokalypsa. Že to bude hodně velký. Prý na nás rebelové útočí, aby nás ochránili,“ šeptal Lukáš.
„Blbost. Proč myslíš, že je očkování trestné, protože je k ničemu, Kide!“ křičel už Alex.
„Protože by to pořád spouštělo alarmy,“ pípnul Lukáš.
„Nechceš se k nim náhodou přidat?“
„To fakt ne. Jen jsem nad tím tak přemýšlel a …“
„Tak už prosím tě nepřemýšlej. Jdeme,“ zvedli se a odešli.
* * * * *
Alex s Lukášem dorazili na městské jednání s předstihem. Po obvodu kulaté místnosti bez oken bylo několik řad židlí pro veřejnost. Osvětlený byl pouze střed místnosti, kde jednala rada města. Lidé na tato jednání většinou nechodili a tak si Alex s Lukášem mohli svá místa vybírat. Alex rád seděl v první řadě. V přítmí nebyl téměř vidět, ale slyšel úplně vše. Mnohdy se i zapojoval do diskuze. Díky svému postavení si to mohl dovolit.
Posadili se. Alex si natočil židli tak, aby viděl na příchozí. Nohy si hodil na vedlejší místo. Čekali. Brzy začali přicházet jednotliví členové vedení města a někteří známí rodin v karanténě. Nic zajímavého. Alex se nudil. Urovnával si oblečení, prohlížel si nehty, …
„ Ty Alexi, kdo je to?“ ozval se Lukáš.
„Koho myslíš …“ zvedl hlavu a uviděl ji. Mladá, krásná, štíhlá s dlouhým blond copem. Bílá tunika jí obepínala pevná ňadra, aby se mohla rozvlnit na oblém zadečku. Z bílých třičtvrtečních kalhot vystupovaly něžně tvarované nohy v bílých sandálech. Jedním slovem ÚŽASNÁ.
„Tak kdo je to?“ dožadoval se Lukáš a šťouchnul do Alexe.
Alex zavřel pusu a probral se. Náhlý příchod Úžasné ho úplně vyvedl z míry. Byla nádherná. Takový pocit nikdy nezažil. Nemohl z ní spustit oči.
„Já fakt nevím, kdo to je, Kide. Ale rozhodně to musím zjistit.“
Úžasná si sedla deset míst od nich také do první řady. Dala si nohu přes nohu, loket si opřela o koleno a podepřela si bradu. Pozorně naslouchala městskému vedení. Její pobavený výraz se postupně měnil do znepokojivého. Ještě před koncem jednání se zamračila, trhnutím vstala a rázně odešla. Než si Alex uvědomil, co se děje, byla pryč.
„Kide, co se stalo, proč odešla? Co říkali?“
„Asi má někoho v karanténě. Odsouhlasili, že udělají zátah na rebely. Pokusí se najít místa, kudy se sem dostávají a jednotka, která to bude mít na starosti, budou lidé z karantény. Už tak asi budou vyloučeni mimo Leito. Nechtějí ohrožovat další čisté. Samozřejmě dostanou ochranný oděv.“
„Aha, to bude ono. Jdu ji najít. Ty poslouchej a pak mi vše řekneš,“ Alex vyběhl z městského jednání. Chtěl ji rychle najít. Utěšit ji, pozvat na svačinu, koktejl, na cokoliv. Probíhal uličkami města, ale nebyla k nalezení. Pod nohy se mu pletli úklidoví a dezinfekční roboti. Raději se vrátil zpět na náměstí.
Třeba bude na lavičce u umělého trávníku. Bývá tam dost lidí.
Vešel na trávník a rozhlížel se po okolních lavičkách. Nikde nebyla. Něco ho lechtalo na noze. Sklonil se. Po noze mu lezl malý robotický brouček.
Hezký. Asi nový typ dezinfekčního robota, napadlo Alexe.
Nevěnoval tomu už dál pozornost. Narovnal se a rozhlížel se.
„Někde musí být. Vždyť je to tu malé,“ bručel si pod nos: „Au,“ něco ho štíplo do zadku. Ve stejné chvíli, ji uviděl. Vběhla do malé údržbové uličky. Zaradoval se. Tyto uličky bývají slepé. Pokud tam nebude, rozhodně pracuje v některém z přilehlých domů. Vběhl do uličky. V posledním okamžiku se na něj tázavě podívala a pak zmizela … v chodníku. Celá tahle situace byla matoucí. Asi z toho pobíhání se mu udělalo špatně. Ještě několikrát prošel po chodníku tam a zase zpátky. Nic zvláštního nenašel.
„Se propadla? Asi mám vidiny.“
S Lukášem se znovu sešel u jídelny a zašli si na oběd.
„Tak co, našel jsi ji?“ ptal se Lukáš.
„Cože? … Ne, nenašel. Co se ještě probíralo?“ rýpal se v jídle Alex.
„Nic zajímavého. Jen se řešilo, kolik kreditů za tuto práci lidé z karantény dostanou,“ informoval Lukáš.
„A není to jedno, vždyť je stejně vyloučí, ne?“
„To pravděpodobně ano, ale kredity mohou přenechat svým známým nebo ještě nenarozeným dětem, které mají na klinice v přípravě. Alexi, je ti dobře? Jsi nějaký bledý a … ty se potíš?“
„Cože? Ne, trochu jsem běhal. Jestli už nemáš nic jiného, půjdu domů. Musím si to srovnat v hlavě,” Alex vstal: „Ahoj Kide, uvidíme se zítra.”
„Alexi, opravdu ti nic není? Nemám jít s tebou? Od chvíle, co jsme viděli tu hezkou holku, jsi jak někdo jiný,” měl obavy Lukáš.
„Jo, ta holka. Tak po té se ještě podívám. Aspoň si pročistím hlavu,” Alex mávnul na Lukáše a odešel.
Tak hezká holka, jo? Ta byla víc než hezká. Kid neví, o čem mluví. Je snad slepý? Vrátím se na náměstí, třeba tam bude. Je to nejhezčí místo ve městě. Prostě tam někdy musí přijít. Počkám si na ni. Jo, to je super plán.
Alex si sedl na lavičku s výhledem na umělý trávník a čekal.
* * * * *
Proč musí mít Alex vždy, to co vidí. Tu holku jsem viděl jako první. Jasně, mám ho rád, ale on může mít kteroukoliv, na kterou si jen ukáže. Vždyť tolik krásných holek s ním chce mít dítě. Proč tuhle nemůže nechat mě. Aspoň ať mě to nechá zkusit. Musím ji najít dřív než Spermalex.
Lukáš se ji vydal hledat. Dříve než na blonďatou krásku však natrefil na Alexe sedícího na lavičce.
Proč tu sedí a nehledá ji? Bezva mám šanci. Vypadá fakt nějak špatně. Takhle zelený ještě nebyl. Asi bych ho měl odvést domů.
„Ale…“ Lukáš chtěl zavolat na svého kamaráda, ale v půli jeho jména se zarazil. Právě ji našel. Byla uprostřed trávníku, ale něco bylo špatně.
* * * * *
Alexovi začínalo být dost zle. Potil se a byl slabý. Na lavičce už téměř usínal. Dokonale se však vzpamatoval, když se mu kolem očí mihla bílá postava. Byla to ona. Šla do středu trávníku, dřepla si a otevřela malou kapsli. Alex si upravil vlasy, otřel si rukávem pot z čela a vykročil k ní.
„Ahoj, jsem Alex, viděli jsme se na městském jednání. Zajdeme na čaj?“
Dívka vzhlédla. V jejím pohledu náhle svitlo poznání: „Jasně, pamatuju si tě. Pořád si na mě zíral,“ prohodila Úžasná a vyklepávala obsah kapsle.
Alex i přes nevolnost zrudl a podíval se, co to vlastně vyklepává: „No vida, to jsou ti malí broučci.“
Dívka se vymrštila: „Kde jsi je viděl?“
„Dnes tady na náměstí po městském setkání. Jeden mi lezl po noze. Je úžasné, jak inženýři dokážou zminimalizovat dezinfekční jednotky.“
„A jéje. Ty jsi ta záchrana genofondu, co?“ odhalila ho Úžasná.
„A jéje a je po srandě.“
„Nevypadáš vůbec dobře. Pojď, musíme jít, než tě někdo uvidí,“ popadla Alexe za ruku a vlekla ho do slepé uličky, kde ráno zmizela.
Alex nevěřil svému štěstí: To šlo opravdu rychle, pomyslel si.
Na konci uličky se rozhlédla. I Alex se podíval stejným směrem: „Jé, Kide, už jsem jí našel!“
Z náměstí k nim mířil Lukáš. Tvářil se dost vystrašeně.
Úžasná rychle otevřela skrytá dvířka v chodníku, shodila tam Alexe, skočila za ním a honem zavřela.
Byli v tmavé nízké chodbě. Úžasná stála vzpřímená, ale Alex se musel krčit. Stáli tiše a poslouchali. Během chvíle se nad jejich hlavami začaly ozývat kroky. Tlumeně slyšeli Lukáše: „Alexi, kde jsi!“
Alex mlčel. Byl malátný. Dokázal si jen tiše prohlížet Úžasnou. Pak se mu zatemnilo před očima a omdlel.
* * * * *
„Zbláznila ses? Proč jsi ho sem dovlekla? Vždyť může celou operaci ohrozit. Už tak máme málo času,“ zuřil Dan.
„Nešlo to jinak. Je na tom dost špatně. Takovou reakci jsme ještě nezaznamenali. Martin dělá, co může, aby ho zachránil. Dej mu pár dní,“ vysvětlovala Úžasná.
„Kdyby to byl normální člověk, ale k čemu nám bude ten nejčistší?“
„I na to jsem už myslela. Jeho čistou krev můžeme využít ve svůj prospěch.“
Dan chodil z jedné strany na druhou, ruce založené za zády. Z celé té situace byl nervózní, ale je pravda, že by to mohlo celou operaci výrazně urychlit: „Dobře, dejte ho s Martinem dokupy. Vše mu vysvětli a přesvědči ho. Máš den, víc ne. Potřebujeme tě v terénu. „
„Ale to je hrozně…“ protestovala.
Dan se na ni ostře podíval: „Nemáme ani týden.“
„Jasně, neboj bude to ok.“
* * * * *
Alex se probudil. Ležel na posteli celý zpocený.
Proč mě tak hrozně bolí hlava … a půlka zadku. To je neskutečný. A do prdele, prošvihl jsem dezinfekci. Musím to jít okamžitě vysvětlit.
Alex se vymrštil. Ještě poloslepý vstal a v domění, že je ve svém pokoji, šel ke dveřím. Už v polovině cesty se mu začala točit hlava a upadl. Slyšel rychlé kroky a cítil dvoje ruce, které ho zvedaly.
„Kdo jste, co tu děláte? Nechte mě! Ochranka!“
Alex byl zmatený. Posadili ho na postel a dali mu něčeho napít. Bylo to husté a sladké. Asi nějaký sirup. Uklidnil se. Snažil se zaostřit, ale moc to nešlo. Po chvíli rozpoznal, že sedí na rozestlané posteli v místnosti bez stropu a místo dveří byl žebřík.
Asi nějaký starý bazén, řekl si. Vedle něj stály dvě osoby. Úžasná, tu by poznal všude, a nějaký drobný kluk s brýlemi.
„Už je ti líp?“ zeptala se Úžasná.
„Jo. Kde to jsem?“
„Jsi na naší základně. Byl jsi na tom dost špatně. Já jsem Laura a tohle je Martin. Včera tě píchla roboblecha a naočkovala tě proti ptačí chřipce. Vše většinou probíhá bez komplikací, ale tvé tělo proti látce bohužel bojovalo bouřlivěji. Na druhou stranu máš teď mnohem více protilátek a nemusíš se už ničeho bát.“
„Jak naočkovali, jak protilátky, nemusím se bát? Teprve teď se musím začít bát. Zničili jste mi život, přišel jsem o kredity, o čistotu a vyloučí mě mimo Leito. Nenávidím vás,“ panikařil Alex.
„Alexi,“ Laura mu položila ruku na ramena: „Ty už jsi mimo Leito, ale pokud nám pomůžeš, můžeme tě vrátit zpět.“
„Jak? Každý alarm se rozkvílí, jen co se přiblížím i k tomu nejmenšímu robotovi. Proč jste mi to udělali? Provokuje vás mé postavení?“
„Ne, na tvůj původ a čistou DNA kašleme. Chceme jen zachránit co nejvíce lidí. Už tak je nás málo. Za pár dnů možná hodin přiletí obrovské hejno nakažených ptáků z jihu. Leito nevydrží jejich nápor a zhroutí se. Všichni z Archy 3 budou vystaveni nákaze a máme tu další apokalypsu. Horší než tu před tím. Rychlejší, protože vaše těla se nedokážou ubránit ani hloupé rýmě. Tady Martin vyvinul novou očkovací látku, která to může zastavit. Každý den posíláme výsledky, důkazy a snímky městskému vedení, ale vůbec nás neposlouchají. Nechtějí uvěřit, že budou muset čelit svým nejhorším nočním můrám. Proto jsme se rozhodli jednat bez nich.“
„A co chcete ode mě?“
„Nebylo to v plánu, né to opravdu nebylo v plánu, ale když už tě tu máme, můžeš nám pomoci naočkovat městskou radu, zdravotní personál na klinice a hlavně děti,“ chladně vyjmenoval Martin.
„Jak si to představujete? Už nejsem čistý, nikam se už nedostanu.“
Laura i Martin se začali uculovat.
„Co, řekl jsem nějaký vtip?“
„Já jsem taky naočkovaná a dostala jsem se skoro všude. Martin je prostě génius. Vyvinul speciální oblek, ve kterém tě žádný senzor neodhalí.“
„Ukažte mi vaše důkazy o nákaze a já si to promyslím,“ Alex stále nevěřil, že se to děje. Na jednu stranu byl moc šťastný, že ho Laura drží kolem ramen, ale na stranu druhou by jí nejraději jednu fláknul. Mají štěstí, že je stále ještě pod vlivem utlumujících léků.
* * * * *
Lukáš nevěděl, co si má myslet. Na náměstí to vypadalo, že Alex každou chvíli omdlí, ale v uličce ho nezastihl. Pravděpodobně s tou krásnou holkou skončili v útulném pokojíčku v některém z přilehlých domů. Závist mu úplně zatemnila mozek. Nedokázal na nic jiného myslet a zároveň na to nechtěl myslet. Čekal, že se každou vteřinou rozpadne na atomy.
Druhý den už to nebylo tak strašné. Když Alex nepřišel na snídani a komunikátorem se ho nemohl dovolat, začal mít o Alexe strach. Musel o tom někomu říct, potřeboval pomoc. Takovou situaci ještě neřešil. Archa 3 bylo velice bezpečné místo, než na ni začali útočit rebelové.
Že by s tím měli něco společného rebelové? Zajdu za městským vůdcem. Ikdyby to nebyla pravda, něco udělat musím.
* * * * *
Alex si prostudoval zprávy z jihu, satelitní snímky hejna, informace o hrozící nákaze i o nové očkovací látce. Martin mu vysvětlil, jak jeho vynálezy fungují a jak je bezpečně používat.
Alex uvěřil. Chtěl zachránit, co nejvíce lidí včetně svého přítele. S Laurou vymysleli plán, jak to nejlépe provést.
„Alexi, budeme muset začít u dětí. Jsou nejvíce ohrožené. Napadá tě, jak se na kliniku dostat bez rozruchu?“
„Neplepší bude, když tam půjdeme jako pár a budeme se vyptávat, jak to celé probíhá. Dokážeš se vžít do role dychtivé budoucí maminky a dožadovat se návštěvy novorozeňat? Nebudou tě tam chtít pustit, ale má DNA promluví a dostaneme se všude,“ mrkl na Lauru.
„Hmm, to by šlo a to opravdu takhle funguje, jo?“
„Vždy.“
Hned, jak Alex nabral síly, vylezl po žebříku z filtrační nádrže a poznával okolí. Zjistil, že budova, v které jsou, se ještě před pandemií používala jako úpravna vody. Proto ty filtrační nádoby. Také se osmělil a vyšel ven pod širé nebe. Nejraději by tam i zůstal. Vzduch byl sice takový šimravý, ale krásně voněl po rostlinách z okolí. Nejvíce byly cítit jehličnany. Nádhera. I hvězdy vypadaly jinak.
* * * * *
„Alexi, vstávej, musíme okamžitě opustit základnu. Míří k nám. Vezmi si batoh a jdeme,“ budila ho ve spěchu Laura.
„Co se děje, kdo sem jde?“
„Obyvatelé Archy 3. Prošli chodníkem. Nevíme, jak na to přišli, ale pohni! Musíme jít.“
Alex zatřásl hlavou, aby se probral, nohy vsunul do mokasín, popadl batoh a uháněl za Laurou.
„Počkej, jak se odsud dostaneme?“
„Máme i jiné přístupové tunely do města. Použijeme ten nouzový, o kterém nikdo neví,“ pospíchala Laura.
„A co ostatní? Kde jsou Martin a Dan?“
„Šli na náhradní základnu. Jsem s nimi ve spojení. Pojď, ještě si musíme navléknout obleky.“
Klenutou chodbou s nízkým stropem šli zhruba patnáct minut. Šli potichu, aby si jich pronásledovatelé nevšimli. Na konci chodby se převlékli do speciálních obleků a vyčnívající kůži namazali izolantem. Laura na vteřinu zavadila koutkem oka o Alexovo mužné tělo: Hmm, hezký … teď ne, soustřeď se!
Z podzemní chodby vylezli nedaleko jídelny. Pod šaty si schovali kapsle s roboblechami, batohy hodili zpátky do chodby, zavřeli za sebou a ruku v ruce zamířili k reprodukční klinice. Hned u vchodu Alexe přivítali rozzářenými úsměvy a Lauru bodavými pohledy.
„Dobrý den, Alexi. Konečně vás tu můžeme přivítat. Jak vám můžeme pomoci?“ ptala se malá obtloustlá sestřička s křivými zuby.
„Moje přítelkyně prahne po dítěti. Rádi bychom věděli, jak celý proces probíhá a také bychom uvítali prohlídku vaší kliniky,“ vychrlil Alex pevným hlasem.
„Samozřejmě, ráda vás tu provedu, pojďte za mnou,“ úslužně pronesla sestra, div nevyšvihla pukrle.
Procházeli každou místnost a Laura za sebou trousila roboblechy. Občas za sebou slyšeli bolestivé syknutí, ale to bylo vše. Do pokoje s miminky se dostali bez problémů. I zde zanechali minidárečky s očkovací látkou. Vše šlo hladce. Nezapomněli se objednat na konzultaci s lékařem, poděkovali reprodukční sestře a odešli. Nevzbudili žádné podezření.
Dalším úkolem byli členové městského vedení. Zamířili tedy do středu města. Po cestě Alex zavolal Lukášovi. Ve městě měl konečně zase signál.
„Ahoj Kide, jak je?“
„Alexi, kde jsi byl, jak ti je? Už tě hledám dva dny!“
„Promiň, našel jsem tu holku a měli jsme trošku jiné starosti,“ mlžil Alex.
„Tak jiné starosti, jo? Aspoň jsi mi mohl nechat zprávu, měl jsem o tebe strach. Vypadal jsi strašně a pak ses beze stopy ztratil. Už jsem informoval bezpečnost, měl bys jim zavolat,“ zlobil se Lukáš.
„Udělám to, díky. Promiň, že jsem nezavolal dřív. Sejdeme se na obědě?“ omlouval se Alex.
„Jasně, Insemilexi, budu ti držet místo. Jsem rád, že jsi v pořádku.“
Zavěsili.
Laura se na Alexe celou dobu dívala: „Vy jste si hodně blízcí, co?“
„Známe se už od dětství. Jsme jako bratři. Jinou rodinu nemám.“
„Je fajn, že máš aspoň někoho. Kid je takový hubený vysoký kluk?“
„Jo, jak to víš?“
„Když jsem tě vtáhla do podzemní chodby, běžel k nám. Nejspíš nás viděl. Myslíš, že by to někomu řekl?“ uvažovala Laura.
„No, nevím, bál se o mě dost a určitě si domyslel, že patříš k rebelům. Zeptám se ho na to. Ale jestli ano, tak to rozhodně nemyslel zle.“
„Teď už je to jedno,“ smetla to Laura: „Na vedení zajdi sám. Já se postarám o náměstí a přilehlé ulice.“
„Dobře, až budu mít hotovo, zavolám ti a domluvíme se, co dál.“
„Alexi, to asi nepůjde.“
„Proč by to nešlo?“
„Nemám komunikátor. Nikdy jsem nežila pod Leitem.“
„Jak jsi to mohla přežít?“
„Rodiče nebyli takoví blázni, aby přestali s očkováním. Bohužel setkání s ptačí chřipkou nepřežili, ale já ano. I díky mé krvi je nová vakcína silnější.“
„Wow. No dobře, tak se sejdeme u jídelny.“
Rozešli se každý svým směrem. Alex měl během pár minut hotovo. Už se těšil na oběd s Lukášem.
* * * * *
Zase tady na něj čekám, jak nějaký pes. Fajn, jsem rád, že se mu nic nestalo, ale takhle mě zazdít kvůli holce? Mimochodem kvůli mé holce? To už je moc. A vida, tady ho máme.
Lukáš seděl na obvyklém místě v jídelně. Udýchaný, usměvavý Alex právě vešel do místnosti.
„Insemilexi, tady!“ volal Lukáš jako obvykle.
Alex ho uviděl a sedl si naproti němu ke stolu: „Fakt rád tě vidím. Ani nevíš, co jsem všechno zažil.“
„Můžeš toho nechat? Myslíš, že mě zajímá, co jsi celou tu dobu dělal. Tu holku jsem viděl jako první a tebe ani nenapadlo, abys mi pomohl ji dostat. Sakra, aspoň jsi mě mohl nechat to zkusit!“
„Promiň, Kide, to jsem nevěděl, ale … podívej se na tohle,“ Alex vytáhl kapsli a začal ji otvírat.
„Nezajímá mě, co mi chceš ukázat! Raději se podívej, co ukážu já tobě, Extralexi“ Lukáš pozoroval vchod do jídelny.
Alex se instinktivně podíval stejným směrem. Blížilo se k nim asi deset postav v ochranných kombinézách.
„Ty jsi na mě zavolal lovce rebelů? To jsi nemusel. Za pár dní už stejně budeme všichni mimo Leito a možná i mrtví. Náš svět, tak jak ho známe, skončí. Pokud naše řešení selže, tak lidský druh stejně vymře. Rozumíš?“
Lovci popadli Alexe a táhli ho pryč.
„Podívej se do té kapsle!“
Lukáš se za svým přítelem z dětství zmateně díval. Střídal se v něm pocit zadostiučinění a zoufalství ze zrady. Už si nebyl tak jistý tím, co udělal. Vzal kapsli, která zůstala na stole, do ruky a otevřel ji.
* * * * *
Laura sledovala lovce rebelů z druhé strany ulice. Nemohla Alexovi pomoci. Bude je muset nechat být. Na jeho záchranu není čas. Přešla přes náměstí. Ulicemi mířila k okraji města, kde se Leito noří do země. Rozhlédla se. Vypadalo to, že ji nikdo nesleduje. Otevřela skrytý vchod do servisního prostoru kopule a vešla. Už tam na ni čekali Martin a Dan.
„Alexe dostali. Co budeme dělat? Nemůžeme ho tam nechat,“ zoufale se dívala z Martina na Dana.
„Nemůžeme, opravdu nemůžeme ohrozit naši operaci. Hejno tu brzy bude a my ještě musíme zdemolovat Leito,“ Martin zamyšleně okusoval tužku.
„Jak to myslíš zdemolovat Leito? Snad se budeme snažit ho co nejdéle udržet,“ oponovala Laura.
„Malá změna plánu, zlato. Čím dřív se ptáci k lidem dostanou, tím dřív to vypukne a o to dříve to i skončí. Není na co čekat. Vlož do počítače vstupní kódy, které jsi získala ve vedení,“ poručil Dan.
Laura se vzpřímila, hlavu se snažila držet co nejvýš, aby vypadala neohroženě: „Tak to ne, pánové. Takový podraz vám nedovolím. Budeme se snažit Leito udržet, co nejdéle, aby vakcína měla čas na vytvoření protilátek v tělech obyvatel. Archu 3 zachráníme, aby lidstvo mělo šanci.“
V tu chvíli uslyšeli ptačí pískání, krákání a zpěv. Několik maličkých ptáků si již posedalo na vrchol kopule a stále jich přibývalo.
„Už je stejně pozdě, jsou tu, jsou tu,“ řekl s respektem Martin: „Přibližně do dvou hodin Leito praskne pod tíhou ptačích těl.“
* * * * *
Obyvatelé Archy 3 si ukazovali na kopuli Leita, kde usedalo stále více ptáků. Pochopili, že rebelové měli celou dobu pravdu. Modlili se, plakali, loučili se. Někteří se snažili shromáždit potraviny, vodu, léky a zabednit se ve svých pokojích. Laura se rozhodla najít Alexe. Věděla, že pravděpodobně bude v karanténě. Běžela po hlavní ulici, prokličkovala uličkami a byla tam. Před budovou ošetřovny narazila na Lukáše.
„Ty jsi Kid, že?“ oslovila ho.
„Cože?“ otočil se a uviděl ji. Byla špinavá, rozcuchaná, zoufalá, ale pořád úžasně krásná: „Jo, to jsi ty, nečekal jsem tě. Já jsem Kid … teda Lukáš. Jen Alex mi říká Kide. Moc mě to mrzí, nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Navíc teď je to už úplně jedno. Chci, aby byl zpátky. Nechci, aby trpěl někde v karanténě,“ žmoulal v ruce prázdnou kapsli.
„Jdeme ho dostat ven,“ rozhodla Laura.
„Počkej,“ chytil ji za rameno.
Otočila se k němu: „Co ještě?“
„Myslíš, že bychom mohli spolu zajít na rande nebo tak něco?“
Zůstala na něj nevěřícně zírat. Doufala, že je to žert: „Jako vážně?“
Lukáš sklopil oči: „Jen mě tak napadlo…“
„Promiň, to by asi nešlo, ale teď už vážně musíme jít.“
Lukáše ta odpověď zasáhla jako náraz náklaďáku. Až do této chvíle stále doufal, že bude jeho. S tímto výsledkem se odmítal smířit. Laura byla v jeho životě první žena, kterou doopravdy chtěl. Hledal vysvětlení její odpovědi. A už mu to došlo:
Jasně, teď není vhodná situace. Že já kretén se ptám v takové krizi. Ale řekla ASI, takže mám šanci. Zkusím to později.
Uculoval se: „Tak jdeme.“
Vešli do budovy. Nikdo tam nebyl. Všichni byli se svými blízkými. Z vrátnice si vzali svazek klíčů. Najít místnosti karantény nebylo vůbec těžké. Byly asi čtyři. Všechny je otevřeli, ale Alex nikde. Vyptávali se lidí z karantény, ale nikdo ho neviděl.
„Zkuste vyšetřovací místnost. Všechny nás nejdříve vyšetřili a vyslechli. Je to po schodech dolů, modré dveře. Snad ho tam najdete,“ poradil jim starší pán, který byl uvězněný v místnosti tři.
„Moc vám děkujeme,“a uháněli dolů.
Vyšetřovací místnost našli hned. Ani nebyla zamčená. Vešli. Po obvodu místnosti byly rozmístěné dezinfekční boxy. Jeden byl právě v procesu a uvnitř na podlaze byl schoulený Alex. Kůži měl už celou rudou.
„Alexi,“ Laura se snažila otevřít box, ale nešlo to. Rozezněl se alarm, ale nikdo nepřicházel. Bouchala na dveře a kopala do nich. Věděla, že je to k ničemu. Potřebovala jen trochu upustit páru: „Sakra!“
Lukáš ji odsunul stranou: „Pokud je box v procesu nejde otevřít. Musíš počkat nebo …,“ posunoval prsty po hladkém povrchu boxu až našel, co hledal: „… nebo ho musíš restartovat,“ vyklopil dvířka ovládání a zmáčkl červený knoflík. Box začal pískat. Dezikoule se vrátily zpět do zásobníku. Ozvalo se cvaknutí dveří. Lukáš vzal za madlo a otevřel.
„Alexi?“ dotknul se jeho ramene. „Jsi v pořádku? Promiň, nedomyslel jsem to. Moc se omlouvám.“
Alex byl vyčerpaný a malátný. Humor ho však neopustil. Zvedl hlavu a zachraptěl: „Jsi pitomec, já vím, ale zrovna teď to nevadí,“ pokusil se otočit. Bohužel to nevyšlo a celý nahý vypadnul z boxu ven. Laura jej zachytila dřív než narazil hlavou o podlahu.
„Díky. Jsem tu už celou věčnost.“
Rozplakala se. Uvědomila si, že je strašně ráda, že ho našli. Klidně mohl být mrtvý. Strávili spolu jen pár dní, ale během té krátké doby byla svědkem jeho přeměny z nafoukance v silného, statečného a obětavého muže. Objala ho a vášnivě políbila. Přitiskl se k ní a opětoval její polibky. Celým tělem jí projelo mravenčení. Cítila, že to takhle má být, že patří k sobě. Jen nedostatek kyslíku je přinutil přestat. Odtáhli se od sebe. Oba rozzáření a spokojení.
„Jsem rád, že jsi tu,“ usmáli se na sebe.
Lukáš jen přihlížel. Uvnitř něj se vše vařilo, ale nemohl se hnout. Stále zíral. Všechny svaly měl v křeči. Tohle ho vyvedlo z míry. Nemělo se to stát. Odmítal si připustit, že nemá šanci.
„Měli bychom jít,“ konstatovala Laura a pomáhala Alexovi vstát.
„Jak to vypadá venku?“ chtěl vědět Alex.
„Hejno je tu,“ téměř neznatelně pronesla Laura.
„Tak už je to tady. Kide, otevřel jsi tu kapsli?“
„Jo, dostal jsem pořádný kousanec. Díky KÁMO.“
„Bezva, měli bychom být všichni chránění, doufám. Kide, pomoz Alexovi k východu a já mu zatím najdu něco na sebe,“ rozhodla a odběhla hledat do vedlejších prostor.
Lukáš neochotně vzal Alexe kolem pasu, vyšli z místnosti a pokračovali po schodech nahoru.
„Kide, není úžasná? Jasně, jsme ve sračkách, ale já jsem nejšťastnější chlap ve městě. Nezní to blbě?“ zamyslel se.
Lukáš se už na to nedokázal dívat a už ani poslouchat. Pustil Alexe. Zuřivost mu vehnala krev do tváří. „Celé je to blbě. Ty jsi nejšťastnější chlap ve městě už od narození. Proč musíš mít úplně všechno? Skvělou DNA, skvělý byt, hodně kreditů, spoustu holek … ne, promiň, všechny holky. Ale Laura je MOJE! Nech ji být, viděl jsem ji první,“ skočil po vyděšeném Alexovi. Za normálních okolností by Alex Lukáše dokázal usměrnit jednou rukou, ale teď ne. Byl zesláblý a hlavně zaskočený jeho reakcí. Nedokázal se ubránit. Uklouzl a padal ze schodů. Pak už byla jen tma.
* * * * *
Přesně jak Martin předpověděl. Leito prasklo za dvě hodiny a dvacet pět minut od příletu prvního ptáka. Díky mému přispění naočkovali rebelové téměř celé město. U většiny obyvatel se ještě před prolomením Leita vytvořily protilátky.
Jakmile se ptáci snesli do města, do tří dnů vypukla epidemie. Neočkovaní lidé až na pár výjimek zemřeli. Malá část očkovaných onemocněla, ale všichni přežili.
Archa 3 bylo v pořadí druhé město, kterému se zhroutila ochranná kopule. Archa 2 zcela podlehla nákaze. Ostatní města se podařilo zachránit díky zkušenostem od nás. Apokalypsa se nekonala. Lidstvo pokračuje v očkování.
No a já? Já jsem zůstal ležet pod schody. Všichni mohli obdivovat mé skvělé tělo. Má nejčistší DNA zasvinila celé schodiště a úžasný mozek vykukoval z praskliny v lebce. Jo, byl to skvělý den.
Tipy:
- další mé příběhy pro dospělé
- všechny mé příběhy najdete TADY
Autor: Pavla Konečná – leden 2019