Štěpán si moc přál mobilní telefon. U něj ve třídě byl poslední, kdo ho ještě neměl. Každý den přesvědčoval rodiče, aby mu jej pořídili:
„Mami, už nikdy o mě nebudeš mít strach, stačí jen zavolat a hned budeš vědět, kde jsem. Z každého výletu se ti ozvu, že jsem v pořádku, příchod do školy i ze školy ti ohlásím. A tati, budu hrát jen vzdělávací hry, třeba angličtinu se budu učit a jen po tvém svolení. Prosím.“
Štěpán prosil, sliboval a žadonil. Rodiče ale stále kroutili hlavou a říkali: „Ne, telefon nepotřebuješ.“
Nadešel den štěpánových desátých narozenin. Celá rodina se sešla, aby oslavila tento významný den. Štěpán byl smutný. Ani jeho oblíbená sestřenka Rézička mu nezvedla náladu.
Po obědě se ozval z kuchyně zpěv: „Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví.“
Maminka s babičkou nesly úžasný dort s deseti zapálenými svíčkami. Postavily jej před Štěpána: „Tak foukej Štěpánku a nezapomeň si něco přát,“ pobízela ho babička.
„Ach jo,“ utrousil a sfoukl všech deset svíček najednou. Příbuzní zatleskali a položili před Štěpána obrovský dárek se zlatou mašlí.
„Tady máš dárek od celé rodiny. Všechno nejlepší, “ popřál za všechny tatínek.
Štěpán se postavil: „Děkuji, “ a začal dárek rozbalovat.
Nejvíc ze všeho jsem si přál telefon a letos ho zase nedostanu. Asi to bude monster truck na ovládání, když se složila celá rodina. Nebo svítící globus podle velikosti nebo … přemýšlel Štěpán a už otevíral krabici.
Dárek
Byla tam spousta zmačkaného papíru a uvnitř … další krabice. Rozbaloval dál a natrefil na menší krabici. Pokračoval a už měl vedle sebe pět prázdných krabic, když vytáhl malou zlatou krabičku s mašlí. Otevřel ji. Nemohl uvěřit vlastním očím, uvnitř se lesknul mobilní telefon. V místnosti bylo ticho. Všichni čekali na reakci.
„Mami, tati, rodino, moc vám děkuju opravdu moc. Nemůžu tomu uvěřit, jste úžasní,.“
Štěpánovi ukáplo pár slziček štěstí a objímal každého, kdo mu přišel pod ruku. Byly to pro něj ty nejkrásnější narozeniny.
Telefon – nejlepší přítel
Od té doby Štěpán telefon neodložil. Stále se díval na displej a něco tam ťukal. „Tati, ten je libovej. Podívej, co umí, “ nebo: „Mami, dal jsem si k tvému číslu zvláštní zvonění a dokonce i tvou fotku.“
Ale postupem času se už nechlubil. Jen zkoušel nové aplikace, hry a psal si s kamarády. Pořád se díval jen do telefonu a nevnímal svět kolem sebe.
Rodiče doufaly, že to Štěpána brzy přejde, že je to jen počáteční seznamování se s novou technologií. Ale mýlili se. Štěpána to nepřešlo. Rodiče mu tedy museli telefon brát, aby se aspoň najedl, umyl, vyspal a udělal si povinnosti do školy.
Bez telefonu byl však Štěpán neklidný, nesoustředěný a velice protivný: „Mami, proč mi ho bereš? Vždyť je můj!“
„Štěpánku, najez se a běž se chvíli proběhnout ven s klukama,“ navrhovala maminka.
„Nemám hlad a ven nepůjdu. Za klukama jít nechci, když jim nemůžu ukázat telefon,“ odsekával Štěpa.
Maminka s tatínkem se rozhodli Štěpánovi telefon na čas odložit. Nedokázali se již dívat na to, jak jejich syn bledne, je podrážděný a ke všem nevrlý.
Štěpán to nedokázal pochopit: „Proč jste mi ten telefon dávali, když mi ho pořád berete? Nic jsem vám neudělal! Nemám vás rád!“ odběhl do svého pokoje, práskl za sebou dveřmi, zalezl si pod svůj pracovní stůl a tam tiše zuřil.
Rodiče ho nechali. Věděli, že potřebuje čas, aby se srovnal.
Galerie přátel
Začalo se stmívat. Štěpán stále trucoval. Za celé odpoledne vůbec nevyšel ze svého pokoje.
„Už musí mít hlad,“ špitla maminka tatínkovi. „Štěpánku, pojď na večeři, máme tvé oblíbené sendviče,“ volala maminka, ale Štěpán nepřišel.
Ležel v posteli a stále se zlobil. Nechtěl nikoho vidět. Chtěl být sám.
Po pár hodinách už měl pořádný hlad. Zaposlouchal se, ale nebylo nic slyšet. Pomalu otevřel dveře. Všude byla tma. Rodiče šli už spát. Štěpa vyšel z pokoje, ale místo toho, aby si udělal něco k jídlu, hledal a hledal, až našel. Konečně měl opět v rukou svůj telefon. Zapnul jej. Obrazovka se rozzářila, ale neukázala se obvyklá úvodní tapeta, ale rovnou nabídka nové aplikace:
GALERIE PŘÁTEL
„Páni, to je hustý,“ ocenil Štěpán a četl popis aplikace:
Vyčítají vám vaši blízcí, že pořád koukáte do telefonu a nevnímáte okolí? Že už ani nevíte, jak vypadají vaši kamarádi? Tak právě pro vás je tato zbrusu nová aplikace. Automaticky stáhne každého, z vašich kontaktů i s fotografií a ještě mnohem víc. Budete s ním neustále ve spojení a už nikdy nebudete muset váš telefon odložit! Stahujte ZDE
„Wow, to zní úžasně,“ a už začal stahovat. „Ráno to hned vyzkouším.“ Dal si telefon na nabíječku vedle své postele a šel spát.
Brzy to vypukne
Ráno se probudil pár minut před zazvoněním budíku. Hned se natáhl po telefonu. Byl plně nabitý a aplikace byla stažená. Zmáčkl tlačítko INSTALOVAT.
Snad to nebude trvat dlouho, pomyslel si.
25%, 50%, 75%, …
„Štěpáne, vstávej, musíš do školy,“ volala na něj maminka. Vycházela z ložnice a mířila do jeho pokoje jako každé všední ráno.
85%, …
Ne, ne, ještě ne. Snad se to nainstaluje než přijde, panikařil Štěpa. Maminčiny kroky se blížily. Už chyběla jen tři procenta, když maminka vstoupila do pokoje.
„Ště…, “ zůstala stát s otevřenou pusou: „To nemyslíš vážně?“ zlobila se.
„Mami, nezlob se, “ omlouval se Štěpán. V ruce mu zabrněl telefon. Aplikace byla nainstalovaná. Podíval se a spustil ji. Telefon zasvítil silným světlem. Na displeji se objevila fotka maminky s nápisem:
Maminka přidána do skupiny rodina. Chcete upravit její profil?
Štěpán zvolil – ANO.
Vložil si k mamince telefonní číslo, email, její koníčky a zvyklosti. Dokonce mohl upravovat její fotku a dávat jí legrační oblečení a doplňky. Při změně se maminka zamračila nebo usmála. Štěpán u této zábavy strávil tolik času, že málem přišel pozdě do školy. V 7:45 se na displeji telefonu objevil maminčin zamračený obličej. Svým prstem ukazovala na hodinky. Štěpánovi to hned docvaklo. Nacpal se do kalhot, trička a tenisek a bez snídaně a vyčištěných zubů utíkal do školy.
Ve škole
Jak to jen šlo, aby nezakopl nebo ho nezajelo auto, díval se do telefonu. Ten každou chvilku zazářil a na obrazovce se objevovaly nové obličeje kamarádů a učitelů. Dokonce tam měl protivnou sousedku z druhého patra i s tím svým kapesním trhačem. Štěpán se těšil, až si ji bude moci upravit.
Určitě jí přidá pár ošklivých bradavic a pavouka do vlasů.
Udýchaný přiběhl do třídy. S očima zabořenýma do telefonu spustil: „Dobrý den, moc se omlouvám, že jdu poz… ,“ ale ve třídě nikdo nebyl. Bylo to zvláštní, měli mít český jazyk s třídní učitelkou. Vypnul mobil a dal si jej do zadní kapsy u kalhot. Vyšel ze třídy. Chodba byla prázdná, což nebylo nic divného, protože byla hodina. Zaklepal na vedlejší třídu a vešel. Ani ve vedlejší třídě nikdo nebyl.
Asi jsem zapomněl na nějaké prázdniny nebo školní výlet. Kde jsou všichni?
„Štěpáne, Štěpo!“ z konce chodby se k němu hnal spolužák Ondra a snažil se šeptem volat: „Už začali? Budeme po škole?“
„Ondro, nikdo tu není, můžeš mluvit normálně. Dnes máme nějaký výlet?“
„O ničem nevím. Jsem zaspal a utíkám celou cestu.“
„Tak na ně počkáme. Chceš vidět mou novou aplikaci? Dnes jsem si ji nainstaloval a je hustá. Dokonce tam mám i naši třídní,“ chlubil se Štěpán a zapnul telefon. V ten moment telefon zavrněl a zazářil. Na displeji se objevil Ondrův obličej s překvapeným výrazem.
Aplikace zpracovává
„Ondro, vždyť tebe tam mám už taky. To je libový,“ a podával telefon Ondrovi. Jenže Ondra nikde.
Štěpán se tak lekl, že chvíli nevěděl, jestli se mu to náhodou nezdálo. Praštil se dlaní do čela a bolelo to, takže se mu to nezdálo. Opravdu se to dělo.
„Ondro, ty jsi v mém telefonu?“ opatrně se zeptal. Ondra začal kývat hlavou, že ano.
„Jak se to mohlo stát? Moment,“ Štěpán procházel aplikací.
Počet přátel: 89
Vaše skupiny: Rodina, Kamarádi, Učitelé, Sousedé
Rozpoznávání obličejů: Profily přátel, Chat, Blokování
Záznamy o aktivitách
Nastavení
To bude ono. Rychle do Nastavení.
Objevila se nabídka.
Uživatelské jméno
Kontakty
Správa účtu
Že by Správa účtu? Ťuknul.
Deaktivace účtu
„To je ono, hurá!“ zařval Štěpán na celé kolo. „Dostanu všechny ven,“ klepnul na deaktivaci účtu. Na obrazovce zasvítil nápis.
DEAKTIVACE ÚČTU NENÍ AKTIVNÍ
K TÉTO AKCI NEMÁTE OPRÁVNĚNÍ
Štěpán stále ťukal na tlačítko Deaktivace účtu, ale opakovaně vyskakovalo stejné oznámení. Nedokázal to déle snášet, rozzuřil se a hodil telefon do odpadkového koše. Schoulil se do klubíčka a přemýšlel: Co budu dělat? Jak to mám zrušit? Co když tam zůstanou napořád?
„Pí píp,“ ozvalo se z koše.
„Esemeska?“ divil se Štěpán. Utíkal ke koši a začal prohrabávat odpadky. Konečně našel svůj telefon. Zapnul jej. Nebyla to sms, ale zpráva z chatu:
Maminka:
Štěpánku,
nevzdávej se! Svůj telefon dokonale znáš. Zruš tu příšernou aplikaci, ať už je vše jako dřív.
Boj
„Mami, já tě v tom nenechám,“ křičel na telefon Štěpán. Pak se zarazil. Něco ho napadlo: „Jako dřív, jako dřív,“ brblal si. Vypadal zamyšleně. Na tváři se mu roztahoval šibalský úsměv. Popadl telefon pevněji do levé ruky a pravou rukou jej ovládal. Na hlavní obrazovce najel do menu telefonu – Nastavení.
„Kde to je?“
Štěpán dostal k narozeninám jeden z nejnovějších modelů. V nastavení byla spousta voleb:
Datum a čas
Jazyk
Paměť a úložiště
Správce baterie
…
Celý dlouhý seznam.
„Ne, ne, to není ono, TOHLE NEPOTŘEBUJU,…“
Poslední kolonka nabízela …
„Zálohování a obnovení dat – to by mohlo být ono,“ zašeptal a stisknul. Naskočil další seznam a poslední bylo…
„Obnovení továrních dat, JÓ!“ klepnul a na obrazovce zasvítilo:
Tímto se vymažou určité údaje včetně:
- vašich účtů
- systémových dat a nastavení
- instalovaných aplikací
Úplně dole blikalo tlačítko:
RESETOVAT TELEFON
„Ano, ano, ANO,“ a Štěpán zmáčnul.
Celý telefon stále více vibroval a zářil jako nikdy. Celou školní chodbu i Štěpána zalilo ostré světlo. Telefon jakoby vybouchnul světlem a vibracemi. A pak vše utichlo a ztemnělo. Štěpán měl zavřené oči a bál se je otevřít. Kolem slyšel šumění hlasů, skřípění židlí a zavírání dveří. Pomalu otevíral víčka očí. Zpoza řas viděl pohybující se postavy.
„Štěpáne, prober se,“ šťouchnul ho pěstí do ramene Ondra.
„Ondro, ty jsi tady, kde jsou ostatní?“ vykulil oči a hledal další spolužáky a hlavně svoji maminku.
„Jsou ve třídě. Všechny nás to vyplivlo najednou.“
Štěpán se rozběhl ke třídám, nahlížel do nich, ale mamku nenašel: „Nejsou tu všichni!“
„Asi nás to vrátilo na místo, odkud nás to vcuclo,“ uvažoval Ondra: „Kam běžíš, Štěpáne, počkej, vrať se! Máš tu telefon!“
Štěpán se zarazil, vrátil se, vytrhl Ondrovi z rukou telefon a utíkal pryč: „Musím domů!“
A co dál?
Telefon vrazil do kapsy. Utíkal, jak nejrychleji uměl. Zastavil se až před dveřmi bytu. Odemknul a nakouknul dovnitř: „Mamí!“
Nikdo se neozval. Šel opatrně do obývacího pokoje: „Mamí, jsi tu?“
Zase nic.
„Jakto, že se to nepovedlo. Mami, kde jsi?“
„Za tebou,“ poklepala maminka Štěpánovi na rameno.
Ten se otočil a popadnul maminku kolem pasu: „Mami, jsi tady. Už nikdy na telefon nesáhnu. Už nikdy!“
„Ne, telefon si nech, ale splň, co jsi nám sliboval. Ozveš se, kde jsi, kdy přijdeš a budeš používat jen vzdělávací hry.“
„Dobře,“ řekl nejistě Štěpán.
„Aplikace je pryč, nemáš se čeho bát. Ale jestli tě ještě uvidím s přilepeným telefonem u ruky, tak si mě nepřej! Tohle už nechci zažít.“
Od té doby Štěpán používal telefon tak, jak slíbil a už nikdy nestáhnul aplikaci bez dovolení rodičů. Jedna špatná zkušenost mu bohatě stačila.
Autor: Pavla Konečná Ilustrace: Jan Konečný
Tipy:
- přečtěte si i naše další příběhy