“Radši zmrzlé nohy než jen ležet,” rozčilovala se Katka Skálová, která v tuto chvíli měla rýmu jak trám a maminka ji odmítala pustit ven.
Katka bydlí v Šumperku, kterému se také říká – Brána Jeseníků. Je zima a všude je spousta sněhu. Vše je bílé a třpytivé jako v pohádce. Sluníčko a modrá obloha tomu dodávají to správné kouzlo.
“Mami, prosím, aspoň na chvilku. Jen se trošku provětrám a zase půjdu domů,” zkoušela to Katka.
“Katuško, ne. Znám tě. Nedokážeš se jen procházet. Ne, když je všude spousta sněhu,” odpověděla maminka a pokračovala: “Podívej, půjdu nakoupit a až se vrátím, tak si zahrajeme karty, jo?”
“Ach jo, to bude nuda.”
“Víš co? Vlez si do postele. Čím dřív se uzdravíš, tím dřív budeš moci ven. Donesu ti něco, co ti pomůže,” odešla. Ozvalo se ťuknutí keramiky o dřevo a už se vracela zpátky do dětského pokoje. V ruce držela dřevěné štokrle a na něm byla zelená rozvětvená kytka. Rostlinka měla tlusté dužnaté listy se spoustou malých stříbrných chloupků. Celý náklad maminka položila vedle postele, co nejblíže k polštáři.
“Co to je?” ptala se udiveně Katka. Nikdy tuto nádheru doma neviděla.
“Včera mi ji dala kamarádka. Je to velice léčivá bylinka. Používá se na léčení rýmy, což se ti teď bude dost hodit. Jmenuje se Rýmovník.”
“A to ji mám jako sníst nebo co?”
Maminka se uchichtla: “Stačí, když rostlinku jemně pohladíš a budeš vdechovat její vůni. Pěkně ti to protáhne nosík.”
Katka si zalezla do postele, pohladila Rýmovník a nadechla se. Cítila jemně mentolovou vůni.
“Hezky voní, ale to mi přece nemůže vyléčit rýmu,” stěžovala si Katka.
Maminka se zamyslela: “Tak ti ještě uvaříme čaj. Dám do něj lipový květ, trochu bezového květu a pár lístků rýmovníku. Co ty na to?”
“Bez miluju a když mi tam dáš i med a citron, tak to bude boží!”
O samotě
Maminka tedy odešla připravit čaj. Katka si zalezla do peřin, přisunula se co nejblíže Rýmovníku, pohladila jej a se zavřenýma očima vdechovala jeho příjemnou vůni. Zajímavé na tom bylo, že nos měla rýmou úplně ucpaný. Už druhý den nic necítila, ale vůně Rýmovníku touto bariérou prošla. Katka mohla normálně dýchat. Uvolnila se. Cítila teplo držící se pod peřinou, měkký polštář a … čerstvý zimní vzduch.
Cítím sníh a mráz? Že by mi maminka větrala? Hmm, je to moc příjemné.
“ Chi, chi, chi. Není otevřené okno. Rozhlédni se. Jsi venku,” ozval se roztomilý hlásek.
Katka se leknutím vymrštila. Seděla ve své posteli přikrytá peřinou. Vedle postele stálo štokrle s Rýmovníkem. Vše přesně tak, jako před tím. Ale všude okolo byly závěje sněhu. Sněhové vločky se lehce snážely na zem. Katka nevěřila svým očím. Zavřela je, zatřásla hlavou a znovu je otevřela. Sníh tam pořád byl.
“Co to má …? Kde to …?” stále kroutila hlavou.
A znovu ten roztomilý hlásek: “Možná sníš, možná bdíš, záleží na tobě, co si usmyslíš.”
Katka hledala, komu ten hlásek patří. Rozhlížela se. Nemohla nikoho najít.
“Chi, chi, chi,” ozvalo se znovu.
Podívala se tím směrem. Za Rýmovníkem se něco malého krčilo. Když to zpozorovalo, že to Katka vidí, narovnalo se to a hrdě to přišlo blíž.
“Hoj, Rýmek jméno mé. Chránit rostlinku je poslání mé,” představil se malinkatý mužíček. Byl vysoký sotva dvacet centimetrů. Jeho hlava měla tvar listu Rýmovníku, nožky a ručky měl tenké jako stonky a dokonce měl po sobě i stejné chloupky. Oblečené měl modré zahradnické kalhoty s kšandami.
To není možné
Katka si protřela oči. Když viděla, že tam Rýmek stále stojí, brada jí spadla snad až ke kolenům.
“Štípni mě,” rozkázala Rýmkovi.
“A proč? Kvůli čemu? ” nerozuměl mužíček.
“Potřebuji vědět, jestli spím,” vysvětlila: “Auu … tak je to pravda.”
Rýmek se na ni díval vykulenýma očima a hlavou nakloněnou k rameni: “Musíme jít, za chvíli tu může být.”
“Kdo tady může být? Co se děje?” chtěla vědět.
“Viróza tě cítí hned, jsi pro ni sladká jako med,” rozklepal se Rýmek a nervózně se začal rozhlížet do všech stran.
Katka zpozorovala, že se v dálce rozrůstá černý mrak. Je stále větší a větší a létají z něj maličké blesky.
“Co je to tam vzadu?” ptala se Rýmka.
“Viróza už cítí tě, Rýmek musí ukrýt tě,” chytil Katku za lem noční košile. Snažil se ji zvednou z postele. Nechtěla dát své bosé nohy na sníh, ale také nechtěla čekat, až se hrozivý mrak dostane až k ní. Pomalu položila na zem nejdříve palce a potom i zbytek chodidel. Bylo to zvláštní. Nohy se jí do sněhu promáčkly jako vždy. Sníh křupal taky jako obvykle. Ale nebylo to studené. Bylo to asi jako koberec. Cítila vůni mrazu, ale zima jí nebyla. Vstala. Rýmek jí vyšplhal na rameno. Ukázal prstíkem směrem od vzdouvajícího se mraku a pronesl: “Cestou necestou musíme se dát. Tam, kde je pomoc, musíme se dostat. Viróza velkou sílu nosí. Medinka a Zázvorek pomoci nám musí.
”Co se stane, když mě Viróza chytí?” zeptala se. Měla neblahý pocit, že to nebude nic hezkého.
Rýmek znejistěl a šeptal: “Horečka narůstá, celé tělo bolí, kašlem se otřásáš, dva týdny v posteli. Utíkej, utíkej, dokud síly máš. Pomoc rychle vyhledej, ať zdraví si ohlídáš.”
Katka na nic nečekala a rozběhla se směrem, který Rýmek ukazoval. Ten jí na rameni poskakoval. Kdyby se nedržel jejího ucha, už by byl dávno na zemi.
Bez šance
Doběhla až k vysokým stříbrným smrkům. Tam zastavila a musela se trošku vydýchat. Při té příležitosti se ohlédla. Mrak byl tak obrovský, že nedohlédla jeho okrajů. Byl celý černý a možná i černější. Jak rostl, tak se stále rychleji přibližoval ke Katce a Rýmkovi.
“Nestůj, pospíchej, támhle k Lípě utíkej!” pobízel ji Rýmek: “Viróza se už jen dvakrát natáhne a tebe dostihne!”
Leknutím se jí roztřásla kolena. Utíkalo se jí moc špatně. Viróza se už poprvé natáhla a Katka ještě nebyla ani v polovině cesty. Když se Viróza natahovala podruhé, Katka přidala, ale ani to jí nepomohlo. Chyběl už jen malý kousek k Lípě, k záchraně, ale to už Katku Viróza držela za malíček levé ruky.
“Už jsi má. Už tě držím. Už tě nakazím,” pochvalovala si Viróza.
“Rýmku, pomoc!” volala Katka.
Rýmek sešplhal Katce z ramene až k místu, kde ji držela Viróza. Z ruček mu vytrysklo jemně zelené světlo a omotalo se Katce kolem zápěstí. Viróza se u něj zarazila. Se stále větší silou se snažila dostat přes Rýmka. Ten nemohl takové síle vzdorovat dlouho. Začal volat tím nejsilnějším a nejčistším hlasem: “Medinko, Zázvorku přidejte se k nám. Virózu poražme i ty, Lípo, pomož nám!”
Pomoc?
Z Lípy vytryskly tři prameny světla v třech odstínech žluté. Omotaly Katku od hlavy až k patě a stále dál ji obtáčely. Byla už jedna velká zlatá koule. Stejně velká jako mrak Virózy. V tu chvíli se koule rozlétla do všech směrů a roztrhal černý mrak. Byl pryč. Katka byla oslepena zlatou září. Protřela si oči. Když je opět otevřela, ležela ve své posteli a na štokrleti, hned vedle Rýmovníku, stál hrnek s lipovým čajem, zázvorem a medem.
“To se mi jen zdálo?” byla zmatená.
“Chi, chi,” ozvalo se z Rýmovníku.
“Rýmku?” Katka prohledávala Rýmovník, ale nikoho nenašla. Byl to sen nebo ne? Rýmka už neviděla, ale rýma zmizela a viróza se jí obloukem vyhnula. Rýmovník se stal její nejoblíbenější rostlinkou.
Autor: Pavla Konečná
Návrh ilustrace: Johana Konečná